Posun od dob Masaryka

Marek Řezanka

Noviny zmačkám – skončí v kontejneru,

do ruky něžně útlou knížku beru:

Od Čapka velmi známé Hovory.

Najdu si pasáž, z které na mě září

slova, jak mají konat novináři:

Mají být znalí, plni pokory.

A je mi smutno, když to s praxí srovnám:

Jedni jsou štváči – druzí kořist lovná.

To není zrovna pěkný ideál.

I Baron Prášil, jenž tu s námi není,

našel by v této době uplatnění:

Na správné straně by si vydělal.

Jediné, co je pro mě směrodatné:

kdo ten tisk vlastní – a čí konto zlátne,

za to, co černým písmem napíše.

Titulní strany – jedna jako druhá,

novinář píše jak pokorný sluha

Bakaly, Burdy nebo Babiše.

Nejsou dnes jenom farmy na slepice,

masově se již odchovává více:

Novinář kdáká – může vyprávět.

O tom, jak plní to, co se mu zadá:

Etice potom ukazuje záda:

Nenávist s žumpou tvoří jeho svět.

Vzdělaný má být? Dělat to, co umí?

Umí se hrbit za patřičné sumy,

a také napsat vcelku cokoli.

Tvrzení často ničím nedoloží.

Snaží se udat stále stejné zboží,

které již nechce nikdo v okolí.

Zdáli je jasné, komu právě straní,

a koho bude špinit bez přestání.

Jasné je to, že nemá limity.

Za koho kope – a do koho kopá.

Za moře mnohdy od něj vede stopa,

proto má nejspíš mozek vymytý.

Dostane cenu za to vše, co zvorá:

Viník se směje, oběť zavrávorá.

Kdo tomu tleská?, ptám se dokola.

Kdo tleská tomu, který zneužívá

nemocné lidi? Smrad se dere z chlíva.

A kdo být sviní ještě odolá?

Žurnalistika na samé dno klesla.

Kam pluje tisk, se pozná podle vesla.

Poznávat nechce: Pouze ovládnout.

Stačí si přečíst vize Masaryka.

Kdo se jich drží, hořce zanaříká:

Chtěli jsme křídla – nemůžeme z pout.

„Mně byl odjakživa blízký literární orgán politiky: noviny. I dnes bych byl asi novinářem, kdybych neměl jiné řemeslo… Co bych vám říkal o novinách! Denně se na ně zlobím; z toho sám vidím, jak je mám rád. Měli jsme dva velké novináře: Havlíčka a Nerudu; Neruda byl ovšem novinářem spíš nepřímo, fejetonistou a kulturním kronikářem. Z nich si můžete odvodit všechno, jak má dobrý novinář vypadat. Má být vzdělaný a dovedný; má umět pozorovat a hodnotit; nemá být k ničemu lhostejný, celý svět, celá přítomnost je jeho látkou. Být žurnalistou, to znamená pozorovat a poznávat současnost. Říkám pozorovat a poznávat: novinář, který všechno přeměřuje a stříhá podle lokte své politické partaje, jen káže nebo se hádá. To už lokálkář, který přesně popíše, co se stalo, dělá práci větší a poctivější. Ovšem že novinář dobrý musí mít charakter, musí si vydobýt svobody slova–svoboda, svoboda!...“ (Hovory s T. G. M., Karel Čapek, Československý spisovatel, 1990, s. 114-115).